Repolero
Dnes zabrousíme do nedávné historie. Před pěti lety jsem se z neznámých důvodů rozhodl vydat a svázat Váchalova Havrana jako leporelo (nebojte, vím jak se to správně píše). Jenže jsem absolutně netušil jak se to dělá. Ve finále jsem se přidržel tátova hesla: "Tam kde rozum nestačí, epoxid se natlačí." Jen jsem namísto epoxidu vzal k ruce disperzi. Relativně přesně jsem si nařezal lepenku, plátno a polepy desek. Jenže jak to dát dohromady?
Jednoduše!
Vzal jsem lepidlo, lehce nadneseně řečeno, všechno, co se hýbalo jsem lepidlem pořádně natřel, naházel to na sebe a tzv. "na krev" utáhl v lisu. A pak jsem z pracovny zbaběle utekl. Výsledek odpovídá zvolené metodě. Všechno je křivé, nezačištěné, první a poslední list není olepen, panty jsou nepravidelné, celé se to zkřivilo. Jedním slovem peklo.
Uteklo pár let.
Absolvoval jsem dva nezapomenutelné kurzy na UMPRUM u pana Hybnera a Vlaďky Šturmové. V jednom z nich jsme se leporelu věnovali.
Pak utekla další léta a konečně jsem dobudoval pořádný ateliér. A protože nejen notýsky živ je člověk, jen tak jsem si udělal dvě leporela.
Jedno je můj oblíbený Ludvík Kundera a jeho Pocta Alfredu Kubinovi, to druhé takový trojdílný oltářík pro Pavlu do práce na stůl.
A víte vy co?
Musím se pochválit. To přímé srovnání nějaký progres naznačuje. Máme radost Vincente!





Jistý pokrok lze s trochou nadsázky zaznamenat... :-)